Po dvou skvělých týdnech na Setúbalu jsme vyrazili směr Lisabon (září 2022). Tentokrát jsme si na cestu nepůjčovali auto, ale jeli jsme autobusem. Linkou 4725 (jede přes červený Most 25. dubna) jsme se dostali do stanice Alcantara, tu jsme měli nejblíž k našemu budoucímu ubytování. Na opačný konec Lisabonu, do stanice Oriente, dojedete linkou autobusu 4720 (jede přes most Vasca de Gamy). Celou cestu šíleně lilo. Při představě, že v takovém lijáku potáhneme ty těžký kufry a Artura k tomu, na mě šly trochu mrákoty. Navíc nám těsně před odjezdem ze Setúbalu nacpal bývalý obchodní zástupce z Rocimu něco přes karton vín, které podle něj musíme ochutnat, protože nově zastupuje vinařství Quinta Varzea da Pedra. Takže k věcem na tři týdny do kufrů přibylo ještě asi osm lahví vína, který mně navíc nakonec vůbec nechutnaly.
Klíče od apartmánu jsme dostali až odpoledne, tak jsme déšť přečkali v LX Factory. Už jste o tomhle místě slyšeli? Je to taková hipsterská čtvrť přímo pod ikonickým červeným Mostem 25. dubna. Najdete tam fajn restaurace, ale i pěkné designové obchody. Je to zajímavé místo. Někomu se líbí, někdo ho kritizuje, že je to předražené. Nicméně, ať už se zařadíte do jakékoliv skupiny, je to podle mě velmi dobře využitá industriální plocha ve městě. Z centra se tam dostanete tramvají (E15 a E18) z přístavu Cais do Sodre. Vystupte na zastávce Calvário. Tam už to pak s pomocí Googlu snadno najdete. Rozhodněte nevynechejte návštěvu knihkupectví Ler Devagar. Najdete tu staré tiskařské stroje a můžete si tu posedět i u kávy.
V areálu je taky parádní prodejna sardinek, budete si v ní připadat spíš jako ve starobylé knihovně než v prodejně sardinek. Celý prostor LX Factory zdobí zajímavé graffiti. Je možné se tu i ubytovat v LX Hostelu. Ten najdete hned za vstupem do areálu. Mimochodem, věděli jste, že LX znamená zkráceně Lisabon?
Později odpoledne jsme dostali klíče od apartmánu. Bydleli jsme v moderní budově, kousek od náměstí Largo do Calvário, odkud jezdí tramvaje do centra (E15 a E18). Druhý den bylo ošklivo, a tak se Petr rozhodl, že půjde do kavárny pracovat, a my s Arturem jsme vyrazili do Muzea tramvají (Museu da Carries). Vstupné stojí 4,5 euro a děti do šesti let jsou zdarma (ceník 2022). My jsme se ale na pokladně dozvěděli, že je muzeum zavřené, protože prší, což mi přišlo jako dost bizarní vysvětlení. Tak mně to nedalo a po chvíli jsem šla zjišťovat, čemu vadí déšť v muzeu. Dozvěděla jsem se, že po nočním prudkém dešti je střecha muzea plná vody, a tak je návštěva nebezpečná. Takže tam nechoďte v dešti ani po dešti :-).
Prohlédli jsme si alespoň volné přístupné prostory v přízemí muzea a vyrazili jsme za Petrem do kavárny. Díky tomu, že chodil pracovat, jsme objevili skvělou síť kaváren Copenhagen Coffee Lab. Mají v Lisabonu několik poboček, dělají dobrou kávu a ještě lepší koláčky s malinama. Jednu z poboček najdete přímo v centru Lisabonu kousek od náměstí Rossio.
My pak ještě navštívili jejich pobočku na Alfamě. A ta je ještě lepší, protože celá kavárna je umístěná ve sklepě. Je tam díky tomu super chládek, když je venku horko. Navíc přímo u vstupu do kavárny jezdí typická stará žlutá tramvaj (ulice Escolhas Gerais). Do uličky se vejde tramvaj a auta jen v jednom směru, takže je provoz řízený semafory a poměrně často tu nastává situace, kdy z jednoho směru auta nerespektují červenou, vjedou do uličky a následně narazí na tramvaj, která už jede v protisměru. Ta je vždycky pořádně protroubila řidiči museli couvat. Za tu chvilku, co jsem to pozorovala, se to stalo hned několikrát :-).
Nicméně po dobrém obědě a po kávě jsme nejdřív tramvají a pak metrem dojeli do parku Eduardo VII., který se nachází nad kruhovým objezdem Marques de Pombal. Je to zároveň i stanice metra na žluté lince. Pokud budete chtít v Lisabonu vyrazit za nákupy, tak můžete dojet právě sem a parkem vystoupat k obchodnímu domu El Corte Inglés. Najdete tu opravdu širokou nabídku věcí. Když budete chtít jet rovnou do obchodního centra, vystupte na stanici Sao Sebastiao, kříží se tu červená a modrá linka metra. Kousek od stanice Sao Sebastiao najdete také muzeum výtvarného umění Calouste Gulbenkiana. Můj kamarád Zach, muzejní nadšenec, si muzeum strašně chválil. Calouste Gulbenkian byl arménský obchodník, který nashromáždil opravdu znamenitou sbírku uměleckých předmětů. A doporučení na návštěvu přilehlých zahrad najdete i knížce od architekta Adama Gebriana Dva měsíce v Lisabonu.
Další nákupní centra v Lisabonu najdete na stanici červeného metra Oriente. Trochu dál po modré lince metra u stanice Colégio Militar/Luz je obchodní centrum Colombo. Kromě obchodního centra je tu také fotbalový stadion Benfica. Přímo v centru je obchodní ulice z náměstí Rossio směrem k řece anebo také směrem nahoru ulicí Rua do Carmo nad Elevadorem Santa Justa až po náměstí Praca do Camoes.
Cestou zpátky se můžete zastavit v poklidném parku s jezírkem a vodotryskem. Je tu i příjemné posezení v restauraci Linha d´Água přímo u jezírka. A výhodou je, že zatím tohle místo neobjevily davy turistů. Ty si fotí Lisabon z vyhlídky Miradouro Parque Eduardo VII. o kousek dál. Když budete mít čas, můžete se vydat z kopce zpátky na kruhový objezd Marques de Pombal a cestou se můžete stavit po pravé straně v botanické zahradě Estufa Fria. Vstupné je 3,25 euro a děti do 6 let je vstupenka zdarma. Je to taková zelená oáza v centru města.
My jsme dojeli zpátky do centra a šli jsme pomalu vzhůru na Elevador Santa Justa. Dole u výtahu je často dost šílená fronta. Nahoru se ale můžete dostat i již zmíněnou obchodní ulicí z náměstí Largo do Carmo. Cestou nahoru nahlédněte do starého nenápadného mini obchůdku s koženými rukavicemi (Luvaria Ulisses). Výtah dolů je zadarmo a jezdí skoro prázdný :-). Tak jsme to využili. Jinak cesta nahoru a dolů vás vyjde na 5,30 euro. S tím, že nahoře po nás nikdo žádný lístek pro jízdu dolů nechtěl. Na úplné vrcholku výtahu je ještě malá plošinka, na kterou se platí vstupné 1,5 euro. Výhled už ale o těch pár metrů výš o moc lepší není.
Z výtahu je krásný výhled na hrad Sao Jorge, na náměstí Rossio a dohlédnete i na Praca do Comercio a katedrálu Sé. Samotný výtah je vysoký 45m a navrhoval ho architekt Raoul Mesnier de Ponsard, který byl velkým obdivovatelem Gustava Eiffela, což je z podoby výtahu dost zřejmé. Zajímavostí je, že výtah cestou nahoru může nabrat až 20 lidí, ale cestou dolů jen 15. Fungovat začal už v roce 1902. Tehdy byli místní z výtahu tak nadšení, že se za den prodalo 3000 jízdenek. Bokem od výtahu také opravili hradby, které patří k archeologickému muzeu a na nichž je i nová kavárna (Carmo Rooftop). Za architektonickým návrhem stojí známý architekt Álvaro Siza. Kousek od Elevadoru Santa Justa najdete i proslulou zmrzlinárnu Santini. Zmrzlinárny nenechá Artur téměř nikdy bez povšimnutí, tak jsme do Santini samozřejmě odbočili :-).
Pak jsme se prošli se příjemnou procházkou až na Cais do Sodre. Nábřeží hodně dlouho rekonstruovali, ale teď už je hotové. Cestou narazíte i na dva typické lisabonské kiosky. Můžete si tu dát třeba osvěžující Portonic. Nám Artur v náručí cestou na Cais do Sodre usnul, takže my jsme dali takovou nucenou přestávku v kiosku vedle terminálu Cais do Sodre. Mám tohle místo ráda už od Erasmu. Dřív to tam nebylo tak pěkně opravené, ale i tak jsme tam chodili s kamarádkou Pájou jíst kebab z Ali Baba Kebab Hausu. Tam se nám jednou jeden černoch snažil namluvit, že je Barack Obama. A tak jsme začaly říkat, že jdeme na kebab od Baracka Obamy :-). Je to jen kousek od Cais do Sodre.
Druhý den jsem s Arturem vyrazila mrknout se na obří zaoceánské lodě na Santa Apolónii. Zrovna tu parkovala loď Anthem of the Seas. Když dorazil Petr, tak prohlásil, že by jednou na takovou plavbu chtěl jet. Tak jsem si loď vyhledala a zjistila jsem, že na ní může cestovat až 4905 osob. Stavba lodi byla dokončená v roce 2015 a už v lednu 2016 se dostala do nesnází. Čelila devítimetrovým vlnám a větru v nárazech o síle 201 km/h. Na lodi popadal nábytek a kus stropu, lehce zraněné byly ale jen 4 osoby. Dalším problémům loď čelila v září 2016, kdy ji ohrožoval hurikán Hermine. A v únoru 2020 byla celá loď v karanténě kvůli covidu. Tak nevím jak vám, ale mně by se na takovou loď vlastně vůbec nechtělo.
Přístav Santa Apolónia se za poslední roky změnil hodně. A musím říct, že k lepšímu. Je tady udělané příjemné posezení a je tu také úplně nový lodní terminál. Černá moderní budova s velkorysou střešní terasou určitě zpříjemnila čekání cestujících. Z přístavu je pěkně vidět na Pantheon ve čtvrti Alfama. Celkově se hodně zlepšila i cesta ze Santa Apolónie směrem do města. Vznikla tu spousta nových podniků. My jsme si v kavárně Portela Cafés dali kávu a Pastel de Nata. Zrovna sem nám zavolali z ubytování, že náš problém s apartmánem vyřešili tím, že nás odstěhují do jiného apartmánu pod hradem Sao Jorge. Ráno jsme totiž zjistili, že po prudkém nočním dešti začala na jedné stěně téct voda. Vodu v bytě museli zastavit. A my se museli do hodiny sbalit a přesunout se. Petr a kufry jeli Uberem. Já s Arturem tramvají :-).
Nové ubytování nakonec bylo fajn. Byt byl o dost menší, ale o to útulnější. Měl i malou terasu ve vnitrobloku. A z balkonu výhled do téměř zříceného domu, ze kterého zbyly jen obvodové zdi. Ale aspoň jsme si s nikým nekoukali přes ulici z okna do okna. Protože znáte to, uličky v historických částech města jsou dost úzké. Další skvělou výhodou našeho nového ubytování bylo, že jsme seběhli dolů náměstí Martim Moniz a přes Rossio jsme byli za chvíli u lanovky Elevador da Glória na Bairro Alto. Ta vás sveze 276 m a vysadí vás na vyhlídce Miradouro Sao Pedro del Alcantara. Je tu perfektní výhled na celé centrum Lisabonu. Posedět můžete přímo na vyhlídce v lisabonském kiosku. Hned za vyhlídkou začíná síť úzkých uliček Bairro Alto, proslavených hlavně nočním životem. Najdete tu spoustu barů a skvělých restaurací. Některé mají i kulturní program v podobě hudby Fado, na kterou ale doporučuji si dojít do čtvrti Alfama, pro kterou je Fado typické. My si na Bairru došli na výbornou pizzu do podniku Valdo Gatti Pizza Bio.
Další den jsme se rozdělili. Já už v Ocenáriu byla, tak jsem poslala kluky samotné. A vyrazila jsem na procházku po městě zavzpomínat na časy, kdy jsem tu bydlela. Hned ráno jsem ale vyrazila lanovkou Elevador da Lavra, kterou jsem nikdy předtím nejela. O tom, že není moc populární u turistů, svědčilo i to, že se mnou nasedl jen jeden pár. Koupili si jízdenku za 3,8 euro, což je jednotná cena za všechny lanovky v Lisabonu. Já jsem měla už ze Setúbalu koupenou měsíční lítačku na městskou. Takže já na rozdíl od toho páru nebyla tak v šoku, když se lanovka rozjela a téměř hned za zatáčkou byla konečná stanice :-). Celková délka lanovky je totiž je 188 m. A to jsme na tu velkolepou jízdu ještě asi 10 minut čekali :-). Tahle lanovka byla zprovozněná v roce 1884. V roce 1915 začala jezdit na elektrický pohon a v roce 2022 byla klasifikována jako Národní monument. Samotná jízda trvala chvilinku, ale vykulení turisti mě opravdu pobavili. Od lanovky jste hned na vyhlídce Jardim do Torel. Když už budete nahoře, tak si můžete zajít aspoň na zmrzku do Mú Gelato Italiano do parku před lékařskou fakultou.
Mým dalším cílem byl Pantheon. I když jsem víceméně brouzdala městem a šla kam mě napadlo, tak Pantheon jsem se rozhodla navštívit. Vstupné je 4 eura. Když se v okolí Pantheonu budete pohybovat v neděli dopoledne nebo během státního svátku, tak by mělo být vstupné zdarma. Nechoďte tam ale v pondělí, to je zavřeno. Pokud by vás zajímalo i muzeum tradičních kachliček Azulejos, tak vás společné vstupné vyjde na 7 euro. Pantheon je od roku 1966 na seznamu Národních monumentů. Já mám na Pantheonu ráda hlavně panoramatickou terasu. Má rozlohu 1400 m2 a je odsud perfektní výhled na Lisabon, hlavně na lodní terminál na Santa Apolónii a celkově na celou starou část Lisabonu - Alfamu. Na terase se prý mohou konat různé kulturní akce. Kapacita terasy je 800 stojících lidí nebo 300 sedících.
Zajímavostí jsou také v sobotu a v úterý ráno místní trhy - Feira da Ladra. U nás takovému trhu říkáme blešák, tady Feira da Ladra v překladu znamená trh zlodějky. Před Pantheonem jsem se chvíli zaposlouchala do výkladu řidiče tuk-tuku. A musím říct, že když budete mít štěstí na dobrého řidiče, tak to vůbec nemusí být špatná investice. Lidé ze skupinky, kterou vezl, vyzvídali zajímavosti o životě v Lisabonu a řidič jim i během jízdy ochotně odpovídal.
Kdyby se vám nechtělo trmácet se k Pantheonu z centra pěšky, tak můžete využít ikonickou tramvaj 28. Nezastavuje přímo u Pantheonu, ale není to pak už daleko. Jede klikatými uličkami přes vyhlídky Santa Luzia a Miradouro das Portas do Sol. Předem ale varuji, tramvaj je neskutečně narvaná. Stojí se na ní šílená fronta na náměstí Martim Moniz. A myslím si, že cestou snad už ani nikoho na zastávkách nemůže nabrat, jak je plná. My jsme se svezli jednou večer, celý okruh tramvaje 28E. Tou dobou už nebyla tak nacpaná. Před třinácti lety během Erasmu jsme tramvaj my i místní používali jako součást MHD. Dneska už je to skoro nemožné se do tramvaje dostat. Pokud by vám ale šlo jen o to svézt se typickou lisabonskou tramvají, tak nasedněte na náměstí Martim Moniz na tramvaj číslo 12E. Stoupá z náměstí také strmě k hradu Sao Jorge. Je to nejkratší trasa, kterou jezdí historická tramvaj v Lisabonu. Jede ale také přes obě zmíněné vyhlídky. Moc pěkná je i projížďka tramvají 25E k bazilice Estrela. Ani tahle tramvaj nebývá tak přeplněná. Jen pozor, tahle linka nejezdí o víkendu. Mimochodem, náměstí Martim Moniz bývalo místem, kam se moc nedoporučovalo chodit, protože tam večer bylo hodně dealerů. Před pár lety náměstí opravili a vypadalo to, že má našlápnuto stát se zajímavým místem v centru Lisabonu. Po čase se ale náměstí podle mě bohužel vrátilo zpět plus mínus do původního stavu.
Cestou od Pantheonu jsem se bez cíle procházela uličkami Alfamy, až jsem nakonec vyšla na vyhlídce Miradouro Portas do Sol. Odsud se vám naskytne zase opačný pohled - krásně vidíte na Pantheon a čtvrť Alfamu. Hned o kousek vedle najdete vyhlídku Santa Luzia, kde často vystupuje nějaký místní umělec. Já narazila na saxofonistu. Jsou tady k vidění i velmi zachovalé Azulejos včetně velkoplošného obrazu. Je tu také ukrytý vchod do Elevadoru Santa Luzia, ten ale nefungoval, tak jsem dolů sešla po schodech. Prokličkovala jsem skoro prázdnými postranními uličkami až ke katedrále Sé. Sešla jsem na náměstí Rossio a vyběhla nahoru na Miradouro Sao Pedro del Alcantara. Ten den už to byl asi čtvrtý výstup. Holt, Lisabon leží na sedmi kopcích, co se dá dělat. Prošla jsem kolem Erasmus Corner ve čtvrti Bairro Alto. Tady jsem zavzpomínala na spoustu skvělých akcí, které jsme tu se spolužáky zažili. Mimo noční život na Bairru přes den najdete i obchody místních umělců a samozřejmě nespočet restaurací. Procházkou jsem došla na náměstí Praca de Camoes, kde jsem se opět sešla s klukama.
Artur s Petrem mezitím dojeli po červené lince metra do stanice Oriente. Dali si oběd a pokračovali do Ocenária. Vstup do akvária stojí 25 euro a děti do 3 let jsou zdarma. Od tří let stojí vstupné 15 euro. Vstupenky můžete napřed koupit přes internet. Centrum Ocenária tvoří obří akvárium o kapacitě 5 miliónu litrů slané vody. Na zastávce Oriente najdete kromě akvária i areál výstavy Expo 98. Je tu velké množství zajímavých prvků a budov včetně místního nádraží. Svést se také můžete podél řeky lanovkou. Výhled ale podle mě nestojí za moc. Je skoro lepší projít se po promenádě podél vody, omrknout sochy v místní fontáně a dát si něco dobrého v nějaké přilehlé restauraci.
Když jsme se už teda opět sešli, tak jsme společně pokračovali k Elevadoru da Bica. Jízdenka stojí stejně jako ve všech lanovkách 3,8 euro. A lanovka jezdí každých 15 minut. My lanovkou sjeli dolů k řece. Jede krásnou uličkou a ke konci strmě klesá do spodní stanice. Ulice, kterou tramvaj projíždí, je opravdu fotogenická. Svědčí o tom i to, že je tramvaj v obležení fotících turistů jak v horní stanici, tak v průběhu jízdy. Postávají bokem a čekají, až se ikonická lanovka rozjede. Bohužel je často posprejovaná, protože vždycky jedna kabina zůstává v horní stanici volně dostupná sprejerům.
Dole u řeky jsme si dali jídlo v Time Out Marketu. Najdete ho kousek od přístavu Cais do Sodre. Je to původně tržnice, která se z poloviny předělala na jídelní kurt a jejíž druhá část funguje stále jako tržnice. Během oběda a večeře to tu doslova hučí, a i přesto, že je to velký prostor, máte problém najít volná místa. Nabídka jídel i pití je tu fajn. Každý si vybere. Jsou tu velmi dobré lisabonské restaurace. Dát si tu můžete i zmrzlinu Santini nebo tradiční Pastel de Nata (stánek Manteigaria). Koláčky můžete nakoupit v krabičce i s sebou domů. Uprostřed najdete obchůdek se suvenýry a je tu také stánek s konzervami sardinek. Myslím, že si tu vybere skoro každý. Jen tu na někoho může být opravdu trochu rušno. V posledních letech je to opravdu hodně populární místo. Z venku pak najdete ochod s tradičním portugalským likérem ginja. My s Petrem na ginju rádi chodíme v centru Lisabonu do mini krámku na náměstí Rossio, naproti Zdi nářků. Obsluhuje tu takový milý starší pán a jeho ginja je nepřekonatelná.
Cestou na apartmán jsme se ještě večer zastavili v “naší ulici” (Rua Sao Cristovao) na zmrzlinu v podniku Gelato Davvero. Zmrzka byla vynikající. Jedna z nejlepších, co jsme za tu dobu měli. Celkově naše ulice večer hodně ožila. Byla tu spousta zajímavých barů. Často tu bylo slyšet také Fado.
Kousek pod naší ulicí bylo také nejmenší knihkupectví v Lisabonu - Livraria Simao. I světově je to unikát. Je to malinký úzký prostor, kde hned za dveřmi má svoje místo prodavač. Kromě něj se tam vejde už jen jeden zákazník. Na čtyřech metrech čtverečních je umístěno skoro 4 tisíce knih! Vstup do knihkupectví najdete přímo na schodech (Escadinhas de São Cristóvão 18).
Druhý den jsme zašli na snídani do Copenhagen Coffee Lab v Alfamě. Pak jsme vyrazili na sobotní trhy Feira da Graca hned vedle vyhlídky Miradouro da Graca. Měli tu moc hezké korkové tašky, peněženky a různé šperky. Podle vizualizace by časem na vyhlídku měla vést lanovka nebo výtah. Měl by spojit čtvrti Mouraria a Graca. My sešli dolů pěšky uličkou plnou zajímavých graffiti. Mouraria je celkem malebná část Lisabonu, pak ale přejde pozvolna do části nad náměstím Martim Moniz a začnete si tu připadat jako v jiném světě. Připomnělo mi to hodně Turecko. V jedné ulici jsme nenarazili skoro na nic jiného než na kebab a obchody připomínali ty turecké, včetně postávajících Turků na ulici.
Přeběhli jsme přes náměstí na druhý kopec, kde jsme posvačili v Padaria Portuguesa, což je celkem příjemná síť pekáren. V Lisabonu jich bylo hodně a jedna byla i v Setúbalu. Vyzkoušejte třeba Pao Deus (božský chléb) nebo jejich skvělé croissanty. V pekárně jsme také zjistili, že Petr má mou lítačku v kapse u kraťasů, ale bohužel ne v těch, které měl na sobě. Takže Artur s Petrem pokračovali dle plánu autobusem do parku vedle baziliky Estrela. Já seběhla zpátky na ubytování pro svou lítačku a dojela jsem za nimi autobusem z Praca da Figueira (bus 774).
Na Estrelu jsem se chtěla zajet podívat z nostalgie, a taky bylo ten den docela vedro, takže stín v parku byl celkem příjemný. Já během Erasmu bydlela právě kousek od baziliky Estrela ve čtvrti Lapa. Do parku jsem občas chodila běhat. Je tu romantický altán a dva kiosky s občerstvením. Nově tu je také moc pěkné dětské hřiště. Celkově je to asi místo, kam chodí místní na piknik nebo pořádat různé oslavy. O víkendu tu bylo místních plno.
Arturovi jsem taky jeden den slíbila ještě pláž, tudíž jsme spolu vyrazili vlakem na Cascais, zatímco Petr pracoval v kavárně. Jeli jsme tramvají z Praca da Figueira na Cais do Sodre (tramvaj 15E). Přesedli jsme na příměstský vlak na Cascais. I tady nám fungovala lítačka (tarif Lisboa Metropolitano). Jinak vás jedna cesta vyjde na 2,3 euro. Vlak jezdí skoro pořád, takže nemusíte řešit jízdní řád. Jen pozor, některý staví ve všech zastávkách a některý ne. Cesta trvá 30 - 40 minut. Na pláž v Cascais jsem dřív jezdila ráda. Teď jsem ale byla hodně zklamaná, možná to bylo tím, že byl příliv a pár dní předtím silné bouřky, ale voda byla plná špíny. Ne řasy, ale vyloženě odpadky, igelitový sáčky. No, vůbec se mě v tom nechtělo s Arturem koupat. Takže jsme do vody vlezli jen jednou. A mezitím nám šupák racek ukradl jablko a sušenky přímo z deky. Doteď, když Artur vidí racka, křičí, šupák racek ukradl nám jablko a sušenky! Chvíli jsme na pláži ještě vydrželi, a pak jsme vyrazili do města na oběd. Prošli jsme si centrum. Najdete tu různé obchody s keramikou, suvenýry, nebo s oblečením. Můžete dojít až do přístavu. Co se dá podniknout ještě v Cascais vám napíšu v dalším článku, věnovaném výletům v okolí Lisabonu. Pokud byste si před odjezdem potřebovali ještě něco nakoupit, tak naproti nádraží je velký supermarket Jumbo. Celkem v pohodě tu nakoupíte třeba drogerii, na kterou v Lisabonu téměř nenarazíte. Nemají totiž vůbec ve městě sítě drogerií jako u nás Dm nebo Rossmann. Drogerie, jako jsou u nás, nám na Erasmu často dost chyběly.
Když nebudete nikam spěchat, tak doporučuji procházku po pobřeží až na další zastávku vlaku. V pohodě dojdete třeba až na zastávku Estoril. Tady je hned na pláži k vidění pěkný soukromý hrad. Běžnou chůzí vám procházka zabere cca 25 minut. Cestou se ale můžete stavit na drink v některém z barů a pozorovat západ slunce.
Předposlední den jsme jeli do Sintry. Je to asi hodinku cesty vlakem z nádraží Rossio. Je to určitě fajn celodenní výlet, pokud máte na Lisabon dost času. Já se s vámi podělím o tipy na jednodenní výlety v okolí Lisabonu v mém dalším článku.
Poslední den jsme vyrazili na Belém. Z Praca da Figueira nebo z Praca da Comercio se tam dostanete pohodlně tramvají číslo 15E. Cestou na Belém podjedete červený Most 25. dubna. Pokud byste chtěli, můžete to spojit s návštěvou LX Factory. Po pravé straně minete prezidentský palác (Belém Palace). Je to celkem nenápadná budova s růžovou fasádou. Poznáte ji podle stráží před budovou.
Když vystoupíte na zastávce Mosteiro dos Jerónimos, můžete se vrátit o kousek zpátky a zajít si na tradiční koláčky Pastel de Belém. Výrobnu poznáte snadno podle často opravdu velké fronty. Dřív se vyplatilo jít si dovnitř sednout ke stolu a počkat až vás obslouží, tím jste se dostali ke koláčkům mnohem dřív. Jestli to platí ale i teď, to nevím :-). Každopádně koláčky jsou skvělé. Jsou často ještě teplé - tak chutnají nejlépe. Jinak osobně nevidím moc rozdíl mezi koláčky Pastel de Belém anebo třeba koláčky, které dostanete ve výrobně Manteigaria. Obě varianty jsou vynikající. Jen v Manteigaria nemusíte čekat tak šílenou frontu. Nicméně Pastel de Belém je certifikovaný recept na výrobu koláčků jen v této jedné provozovně na Belému. Koláčky se tu podle tajného receptu pečou už od roku 1837.
Máte rádi muzea? Pak se můžete cestou zastavit v Muzeu kočárů nebo Muzeu tramvají. V Muzeu kočárů má také svoji pobočku zmrzlinárna Santini. Přímo na Belému je pak Muzeum moderního a současného umění, kde jsou občas opravdu bizarní umělecké artefakty. Na Belému je i námořní muzeum a planetárium. Hlavní atrakcí je ale beze sporu Klášter jeronymitů (Mosteiro dos Jeronimos) a Torré de Belém. Obě památky jsou zapsané na seznamu UNESCO. V klášteře jsou umístěné hrobky slavných portugalských osobností - krále Manoela I., mořeplavce Vasca de Gamy, básníka Fernanda Pessoy nebo třeba spisovatele Luíse Camoese. Klášter je postavený v manuelském stylu.
Před klášterem v parku můžete pozorovat krásnou fontánu. Kolem ní se dostanete k Památníku objevitelů. Ten byl dokončený k příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Najdete na něm sochy významných portugalských osobností. Je mezi nimi jen jedna žena, a to matka Jindřicha Mořeplavce.
Další zajímavou budovou přímo na břehu Teja je Champalimaud Foundation - biomedicínské centrum. Terasa i amfiteátr jsou volně přístupné veřejnosti. Je tu krásný výhled na Torré de Belém a Most 25. dubna. Občerstvit se můžete v místní kavárně třeba při západu slunce.
Příjemnou procházkou podél řeky dojdete také k druhé nejvýznamnější památce na Belému - k Torré de Belém. Vypadá jako pohádkový hrad. Ve skutečnosti je to ale pevnost, která v minulosti střežila vjezd lodí do města. Bylo to také poslední místo, které mořeplavci viděli během toho, co odplouvali na své zámořské plavby. Je to také oblíbené místo místních umělců. Vstupné do Torré de Belém je 6 euro. Za 16 euro je pak společné vstupné do Kláštera jeronymitů a na Torré de Belém. Za stejnou cenu můžete koupit i vstupné do Torré de Belém a na Památník objevitelů. Přímo u věže je také fajn kavárna.
Pokud se vydáte procházkou podél řeky zpět směrem do centra, narazíte na Muzeum elektřiny. A u něho je z brusu nová budova MAAT (Museum of Art, Architecture and Technology). Je to nádherná budova navržená londýnskou architektkou Amandou Levete. Budovu jsem znala jen z fotek a na živo mě překvapilo, že je stavba celkem nízká. Z fotek mně vždycky přišla mnohem vyšší. Budova má tvar mušle a z její střechy jen úžasný výhled na červený most. Střešní převis také poskytuje příjemný stín během horkého odpoledne. Střechu budovy tvoří obří plocha, na které jsou schody. Můžete si tu odpočinout s krásným výhledem. Líbilo se tu i Arturovi, protože tu mohl pobíhat. Byli jsme tam totiž skoro sami. V budově je také kavárna a obchod se suvenýry. V době., kdy jsme tam byli, připravovali novou expozici, takže muzeum bylo zavřené. My tu ale měli domluvené focení s českou fotografkou, která tou dobou žila v Lisabonu - Veronikou Jirkovou (@photobylaska). Udělala nám moc pěkné rodinné fotky právě z okolí budovy MAAT. Máme díky ní krásnou vzpomínku na Lisabon. Navíc byla opravdu šikovná, protože Artur byl ten den hrozně protivnej a k večeru už i unavenej. A z fotek to myslím není vůbec poznat :-). Po focení ale usnul ještě dřív, než se rozjela tramvaj, kterou jsme se vraceli zpět do centra.
Další den už nás čekal jen přesun na letiště a odlet domů. Tři týdny v Portugalsku jsme si opravdu užili. Je to přeci jen víc než běžná dovolená. Když to někdy půjde, tak bych to určitě ráda zopakovala. A vám bych ráda v dalších článku napsala pár tipů na výlety v okolí Lisabonu, tak snad najdu čas sepsat to v co nejkratším čase ;-).
